Již tradiční vzpomínková událost Památníku ticha se po kovidových klipech opět vrátila do nádražní haly.
Koncert pro tzv. Terezínský rodinný tábor byl spojen s prezentací unikátní fotografie, kterou se podařilo objevit v Albu G.T.
Symbolická inaugurace autentického výjevu z terezínské vlečky do budoucí stálé expozice proběhla za doprovodu tria Davida Dorůžky s citací vzpomínek přednesených studentkami Lauderových škol.
Průvodní text nebo anotace
Měli být zapomenuti, jejich příběhy ale znovu ožívají
Neznámé tváře, za kterými se skrývají zapomenuté osudy československých Židů. Čtyřicet snímků pořízených za druhé světové války v terezínském ghettu ukrývá takzvané Album G.T. Našlo se v pozůstalosti novináře a rozhlasového redaktora Milana Weinera. Fotografie připomínají také takzvaný Terezínský rodinný tábor v Osvětimi nebo děti z Bialystoku. Více než dva roky po podrobnostech pátrají historici a odborníci z Památníku ticha, Židovského muzea v Praze a Památníku Terezín.
Před třemi lety zveřejnil Památník ticha na sociálních sítích první pohled nenápadnou výzvu. Nad několika portrétními fotografie byl nápis: Album G.T. – Pomozte nám najít jména. Následovali týdny, měsíce a roky pátrání vskutku až detektivního. Jedním z prvních lidí, které se podařilo identifikovat, byla Lucie Weisbergerová. Její totožnost pomohla odhalit její neteř Eva Pokorná.
90. letech sepsala Lucie Weisbergerová rozsáhlé vzpomínky. Rodina je Památníku ticha ochotně zapůjčila a pomohla tak dokreslit její příběh. Matku a tetu paní Pokorné deportovali nacisté v roce 1942 do Terezíně. Někdy v té době v terezínském ghettu pravděpodobně vznikla i fotografie, na které je Lucie Weisbergerová zachycená. A její krásná tvář se stala symbolem celého Alba G.T. Ožila tak první z osmi tváří na fotografiích, které po svém otci Milanu Weinerovi uchovávala jeho dcera Jana Šmídová: „To album se s námi stěhovalo po různých adresách. Netušili jsme ale, jaký poklad se skrývá uvnitř.“
Od začátku bylo cílem Památníku ticha přiblížit fotografie také mladým lidem. Tak aby se nestaly pouhým mementem, ale aby
Měli být zapomenuti, jejich příběhy ale znovu ožívají
Neznámé tváře, za kterými se skrývají zapomenuté osudy československých Židů. Čtyřicet snímků pořízených za druhé světové války v terezínském ghettu ukrývá takzvané Album G.T. Našlo se v pozůstalosti novináře a rozhlasového redaktora Milana Weinera. Fotografie připomínají také takzvaný Terezínský rodinný tábor v Osvětimi nebo děti z Bialystoku. Více než dva roky po podrobnostech pátrají historici a odborníci z Památníku ticha, Židovského muzea v Praze a Památníku Terezín.
Před třemi lety zveřejnil Památník ticha na sociálních sítích první pohled nenápadnou výzvu. Nad několika portrétními fotografie byl nápis: Album G.T. – Pomozte nám najít jména. Následovali týdny, měsíce a roky pátrání vskutku až detektivního. Jedním z prvních lidí, které se podařilo identifikovat, byla Lucie Weisbergerová. Její totožnost pomohla odhalit její neteř Eva Pokorná.
90. letech sepsala Lucie Weisbergerová rozsáhlé vzpomínky. Rodina je Památníku ticha ochotně zapůjčila a pomohla tak dokreslit její příběh. Matku a tetu paní Pokorné deportovali nacisté v roce 1942 do Terezíně. Někdy v té době v terezínském ghettu pravděpodobně vznikla i fotografie, na které je Lucie Weisbergerová zachycená. A její krásná tvář se stala symbolem celého Alba G.T. Ožila tak první z osmi tváří na fotografiích, které po svém otci Milanu Weinerovi uchovávala jeho dcera Jana Šmídová: „To album se s námi stěhovalo po různých adresách. Netušili jsme ale, jaký poklad se skrývá uvnitř.“
Od začátku bylo cílem Památníku ticha přiblížit fotografie také mladým lidem. Tak aby se nestaly pouhým mementem, ale aby se s příběhy těch, do jejichž životů zasáhl holokaust, dokázali ztotožnit i lidé, které od událostí druhé světové války dělí už několik generací. Příběh doktora Jana Levita – dalšího zachyceného v Albu G.T. – zpracoval loni teprve čtrnáctiletý student gymnázia Přírodní škola v Praze Jáchym Štys: „Někdy jsem měl pocit, jako kdybych se s tím člověkem znal, i když jsem ho nikdy v životě neviděl a narodil jsem se více než 60 let po jeho smrti.“
Jana Levita deportovali nacisté do Terezína 16. června 1942. Tady působil ve Vrchlabských kasárnách jako chirurg. Brzy na něj ale tvrdě dopadla tíživá atmosféra ghetta. Začaly se u něj projevovat deprese a další vážná onemocnění. Na podzim 1944 se Jan Levit dobrovolně přihlásil do transportu na východ. 12. října ho nacisté deportovali do Osvětimi, kde ho podle dochovaných svědectví ihned po příjezdu zastřelil jeden z esesáků.
Silné a pohnuté příběhy ale nejsou ukryté jen za konkrétními tvářemi. Historikům se podařilo na fotografiích objevit třeba odjezd transportu do takzvaného Terezínského rodinného tábora v Osvětimi nebo snímek, na kterém jsou děti z polského Bialystoku.
Bialystok bylo město v severovýchodním Polsku. V meziválečném období tvořili Židé více než polovinu obyvatel zhruba 100 tisícového města. Němci ho začali okupovat 27. června 1941 poté, co napadli Sovětský svaz. V prvních dnech zavraždily jednotky Einsatzgruppen několik tisíc Židů a politických odpůrců. Zbytek židovských mužů, žen a dětí nacisté internovali v nově zřízeném ghettu. Pokračovali ale v systematickém vraždění a vypravování transportů do vyhlazovacích táborů Treblinka nebo Majdanek. Z obyvatel ghetta přežilo válku pouhých 260 lidí. V srpnu 1943 přijel do Terezína transport 1200 dětí z Bialystoku. Všechny děti i s terezínskými vychovatelkami byly později zavražděny v plynových komorách v Osvětimi.
Na podzim roku 2022 Památník ticha poprvé představil fotografie z Alba G.T. veřejnosti na nádraží Bubny, které teď čeká rozsáhlá rekonstrukce. Promění se nejen nádražní budova, ale i její okolí. Snímky z pozůstalosti Milana Weinera by se měly stát hlavním symbolem památníku, který připomíná nejen 50 tisíc lidí, které nacisté deportovali z Bubnů, ale všechny oběti holokaustu.
Průvodní text nebo anotace
Měli být zapomenuti, jejich příběhy ale znovu ožívají
Neznámé tváře, za kterými se skrývají zapomenuté osudy československých Židů. Čtyřicet snímků pořízených za druhé světové války v terezínském ghettu ukrývá takzvané Album G.T. Našlo se v pozůstalosti novináře a rozhlasového redaktora Milana Weinera. Fotografie připomínají také takzvaný Terezínský rodinný tábor v Osvětimi nebo děti z Bialystoku. Více než dva roky po podrobnostech pátrají historici a odborníci z Památníku ticha, Židovského muzea v Praze a Památníku Terezín.
Před třemi lety zveřejnil Památník ticha na sociálních sítích první pohled nenápadnou výzvu. Nad několika portrétními fotografie byl nápis: Album G.T. – Pomozte nám najít jména. Následovali týdny, měsíce a roky pátrání vskutku až detektivního. Jedním z prvních lidí, které se podařilo identifikovat, byla Lucie Weisbergerová. Její totožnost pomohla odhalit její neteř Eva Pokorná.
90. letech sepsala Lucie Weisbergerová rozsáhlé vzpomínky. Rodina je Památníku ticha ochotně zapůjčila a pomohla tak dokreslit její příběh. Matku a tetu paní Pokorné deportovali nacisté v roce 1942 do Terezíně. Někdy v té době v terezínském ghettu pravděpodobně vznikla i fotografie, na které je Lucie Weisbergerová zachycená. A její krásná tvář se stala symbolem celého Alba G.T. Ožila tak první z osmi tváří na fotografiích, které po svém otci Milanu Weinerovi uchovávala jeho dcera Jana Šmídová: „To album se s námi stěhovalo po různých adresách. Netušili jsme ale, jaký poklad se skrývá uvnitř.“
Od začátku bylo cílem Památníku ticha přiblížit fotografie také mladým lidem. Tak aby se nestaly pouhým mementem, ale aby
Průvodní text nebo anotace
Měli být zapomenuti, jejich příběhy ale znovu ožívají
Neznámé tváře, za kterými se skrývají zapomenuté osudy československých Židů. Čtyřicet snímků pořízených za druhé světové války v terezínském ghettu ukrývá takzvané Album G.T. Našlo se v pozůstalosti novináře a rozhlasového redaktora Milana Weinera. Fotografie připomínají také takzvaný Terezínský rodinný tábor v Osvětimi nebo děti z Bialystoku. Více než dva roky po podrobnostech pátrají historici a odborníci z Památníku ticha, Židovského muzea v Praze a Památníku Terezín.
Před třemi lety zveřejnil Památník ticha na sociálních sítích první pohled nenápadnou výzvu. Nad několika portrétními fotografie byl nápis: Album G.T. – Pomozte nám najít jména. Následovali týdny, měsíce a roky pátrání vskutku až detektivního. Jedním z prvních lidí, které se podařilo identifikovat, byla Lucie Weisbergerová. Její totožnost pomohla odhalit její neteř Eva Pokorná.
90. letech sepsala Lucie Weisbergerová rozsáhlé vzpomínky. Rodina je Památníku ticha ochotně zapůjčila a pomohla tak dokreslit její příběh. Matku a tetu paní Pokorné deportovali nacisté v roce 1942 do Terezíně. Někdy v té době v terezínském ghettu pravděpodobně vznikla i fotografie, na které je Lucie Weisbergerová zachycená. A její krásná tvář se stala symbolem celého Alba G.T. Ožila tak první z osmi tváří na fotografiích, které po svém otci Milanu Weinerovi uchovávala jeho dcera Jana Šmídová: „To album se s námi stěhovalo po různých adresách. Netušili jsme ale, jaký poklad se skrývá uvnitř.“
Průvodní text nebo anotace
Měli být zapomenuti, jejich příběhy ale znovu ožívají
Neznámé tváře, za kterými se skrývají zapomenuté osudy československých Židů. Čtyřicet snímků pořízených za druhé světové války v terezínském ghettu ukrývá takzvané Album G.T. Našlo se v pozůstalosti novináře a rozhlasového redaktora Milana Weinera. Fotografie připomínají také takzvaný Terezínský rodinný tábor v Osvětimi nebo děti z Bialystoku. Více než dva roky po podrobnostech pátrají historici a odborníci z Památníku ticha, Židovského muzea v Praze a Památníku
Měli být zapomenuti, jejich příběhy ale znovu ožívají
Neznámé tváře, za kterými se skrývají zapomenuté osudy československých Židů. Čtyřicet snímků pořízených za druhé světové války v terezínském ghettu ukrývá takzvané Album G.T. Našlo se v pozůstalosti novináře a rozhlasového redaktora Milana Weinera. Fotografie připomínají také takzvaný Terezínský rodinný tábor v Osvětimi nebo děti z Bialystoku. Více než dva roky po podrobnostech pátrají historici a odborníci z Památníku ticha, Židovského muzea v Praze a Památníku Terezín.
Měli být zapomenuti, jejich příběhy ale znovu ožívají
Neznámé tváře, za kterými se skrývají zapomenuté osudy československých Židů. Čtyřicet snímků pořízených za druhé světové války v terezínském ghettu ukrývá takzvané Album G.T. Našlo se v pozůstalosti novináře a rozhlasového redaktora Milana Weinera. Fotografie připomínají také takzvaný Terezínský rodinný tábor v Osvětimi nebo děti z Bialystoku. Více než dva roky po podrobnostech pátrají historici a odborníci z Památníku ticha, Židovského muzea v Praze a Památníku Terezín.
Měli být zapomenuti, jejich příběhy ale znovu ožívají
Neznámé tváře, za kterými se skrývají zapomenuté osudy československých Židů. Čtyřicet snímků pořízených za druhé světové války v terezínském ghettu ukrývá takzvané Album G.T. Našlo se v pozůstalosti novináře a rozhlasového redaktora Milana Weinera. Fotografie připomínají také takzvaný Terezínský rodinný tábor v Osvětimi nebo děti z Bialystoku. Více než dva roky po podrobnostech pátrají historici a odborníci z Památníku ticha, Židovského muzea v Praze a Památníku Terezín.
Připomeňte si výstavu Album G.T. a osudy lidí, kteří měli být zapomenuti.
Hodinový pořad Téma Plus Lucie Korcové odvysílal Český rozhlas Plus u příležitosti Mezinárodního dne památky obětí holokaustu a zločinů proti lidskosti.
Záznam pořadu najdete ZDE
Měli být zapomenuti, jejich příběhy ale znovu ožívají
Neznámé tváře, za kterými se skrývají zapomenuté osudy československých Židů. Čtyřicet snímků pořízených za druhé světové války v terezínském ghettu ukrývá takzvané Album G.T. Našlo se v pozůstalosti novináře a rozhlasového redaktora Milana Weinera. Fotografie připomínají také takzvaný Terezínský rodinný tábor v Osvětimi nebo děti z Bialystoku. Více než dva roky po podrobnostech pátrají historici a odborníci z Památníku ticha, Židovského muzea v Praze a Památníku Terezín.
Měli být zapomenuti, jejich příběhy ale znovu ožívají
Neznámé tváře, za kterými se skrývají zapomenuté osudy československých Židů. Čtyřicet snímků pořízených za druhé světové války v terezínském ghettu ukrývá takzvané Album G.T. Našlo se v pozůstalosti novináře a rozhlasového redaktora Milana Weinera. Fotografie připomínají také takzvaný Terezínský rodinný tábor v Osvětimi nebo děti z Bialystoku. Více než dva roky po podrobnostech pátrají historici a odborníci z Památníku ticha, Židovského muzea v Praze a Památníku Terezín.
Před třemi lety zveřejnil Památník ticha na sociálních sítích první pohled nenápadnou výzvu. Nad několika portrétními fotografie byl nápis: Album G.T. – Pomozte nám najít jména. Následovali týdny, měsíce a roky pátrání vskutku až detektivního. Jedním z prvních lidí, které se podařilo identifikovat, byla Lucie Weisbergerová. Její totožnost pomohla odhalit její neteř Eva Pokorná.
90. letech sepsala Lucie Weisbergerová rozsáhlé vzpomínky. Rodina je Památníku ticha ochotně zapůjčila a pomohla tak dokreslit její příběh. Matku a tetu paní Pokorné deportovali nacisté v roce 1942 do Terezíně. Někdy v té době v terezínském ghettu pravděpodobně vznikla i fotografie, na které je Lucie Weisbergerová zachycená. A její krásná tvář se stala symbolem celého Alba G.T. Ožila tak první z osmi tváří na fotografiích, které po svém otci Milanu Weinerovi uchovávala jeho dcera Jana Šmídová: „To album se s námi stěhovalo po různých adresách. Netušili jsme ale, jaký poklad se skrývá uvnitř.“
Od začátku bylo cílem Památníku ticha přiblížit fotografie také mladým lidem. Tak aby se nestaly pouhým mementem, ale aby se s příběhy těch, do jejichž životů zasáhl holokaust, dokázali ztotožnit i lidé, které od událostí druhé světové války dělí už několik generací. Příběh doktora Jana Levita – dalšího zachyceného v Albu G.T. – zpracoval loni teprve čtrnáctiletý student gymnázia Přírodní škola v Praze Jáchym Štys: „Někdy jsem měl pocit, jako kdybych se s tím člověkem znal, i když jsem ho nikdy v životě neviděl a narodil jsem se více než 60 let po jeho smrti.“
Jana Levita deportovali nacisté do Terezína 16. června 1942. Tady působil ve Vrchlabských kasárnách jako chirurg. Brzy na něj ale tvrdě dopadla tíživá atmosféra ghetta. Začaly se u něj projevovat deprese a další vážná onemocnění. Na podzim 1944 se Jan Levit dobrovolně přihlásil do transportu na východ. 12. října ho nacisté deportovali do Osvětimi, kde ho podle dochovaných svědectví ihned po příjezdu zastřelil jeden z esesáků.
Silné a pohnuté příběhy ale nejsou ukryté jen za konkrétními tvářemi. Historikům se podařilo na fotografiích objevit třeba odjezd transportu do takzvaného Terezínského rodinného tábora v Osvětimi nebo snímek, na kterém jsou děti z polského Bialystoku.
Bialystok bylo město v severovýchodním Polsku. V meziválečném období tvořili Židé více než polovinu obyvatel zhruba 100 tisícového města. Němci ho začali okupovat 27. června 1941 poté, co napadli Sovětský svaz. V prvních dnech zavraždily jednotky Einsatzgruppen několik tisíc Židů a politických odpůrců. Zbytek židovských mužů, žen a dětí nacisté internovali v nově zřízeném ghettu. Pokračovali ale v systematickém vraždění a vypravování transportů do vyhlazovacích táborů Treblinka nebo Majdanek. Z obyvatel ghetta přežilo válku pouhých 260 lidí. V srpnu 1943 přijel do Terezína transport 1200 dětí z Bialystoku. Všechny děti i s terezínskými vychovatelkami byly později zavražděny v plynových komorách v Osvětimi.
Na podzim roku 2022 Památník ticha poprvé představil fotografie z Alba G.T. veřejnosti na nádraží Bubny, které teď čeká rozsáhlá rekonstrukce. Promění se nejen nádražní budova, ale i její okolí. Snímky z pozůstalosti Milana Weinera by se měly stát hlavním symbolem památníku, který připomíná nejen 50 tisíc lidí, které nacisté deportovali z Bubnů, ale všechny oběti holokaustu.
Měli být zapomenuti, jejich příběhy ale znovu ožívají
Neznámé tváře, za kterými se skrývají zapomenuté osudy československých Židů. Čtyřicet snímků pořízených za druhé světové války v terezínském ghettu ukrývá takzvané Album G.T. Našlo se v pozůstalosti novináře a rozhlasového redaktora Milana Weinera. Fotografie připomínají také takzvaný Terezínský rodinný tábor v Osvětimi nebo děti z Bialystoku. Více než dva roky po podrobnostech pátrají historici a odborníci z Památníku ticha, Židovského muzea v Praze a Památníku Terezín.
Před třemi lety zveřejnil Památník ticha na sociálních sítích první pohled nenápadnou výzvu. Nad několika portrétními fotografie byl nápis: Album G.T. – Pomozte nám najít jména. Následovali týdny, měsíce a roky pátrání vskutku až detektivního. Jedním z prvních lidí, které se podařilo identifikovat, byla Lucie Weisbergerová. Její totožnost pomohla odhalit její neteř Eva Pokorná.
90. letech sepsala Lucie Weisbergerová rozsáhlé vzpomínky. Rodina je Památníku ticha ochotně zapůjčila a pomohla tak dokreslit její příběh. Matku a tetu paní Pokorné deportovali nacisté v roce 1942 do Terezíně. Někdy v té době v terezínském ghettu pravděpodobně vznikla i fotografie, na které je Lucie Weisbergerová zachycená. A její krásná tvář se stala symbolem celého Alba G.T. Ožila tak první z osmi tváří na fotografiích, které po svém otci Milanu Weinerovi uchovávala jeho dcera Jana Šmídová: „To album se s námi stěhovalo po různých adresách. Netušili jsme ale, jaký poklad se skrývá uvnitř.“
Od začátku bylo cílem Památníku ticha přiblížit fotografie také mladým lidem. Tak aby se nestaly pouhým mementem, ale aby se s příběhy těch, do jejichž životů zasáhl holokaust, dokázali ztotožnit i lidé, které od událostí druhé světové války dělí už několik generací. Příběh doktora Jana Levita – dalšího zachyceného v Albu G.T. – zpracoval loni teprve čtrnáctiletý student gymnázia Přírodní škola v Praze Jáchym Štys: „Někdy jsem měl pocit, jako kdybych se s tím člověkem znal, i když jsem ho nikdy v životě neviděl a narodil jsem se více než 60 let po jeho smrti.“
Jana Levita deportovali nacisté do Terezína 16. června 1942. Tady působil ve Vrchlabských kasárnách jako chirurg. Brzy na něj ale tvrdě dopadla tíživá atmosféra ghetta. Začaly se u něj projevovat deprese a další vážná onemocnění. Na podzim 1944 se Jan Levit dobrovolně přihlásil do transportu na východ. 12. října ho nacisté deportovali do Osvětimi, kde ho podle dochovaných svědectví ihned po příjezdu zastřelil jeden z esesáků.
Silné a pohnuté příběhy ale nejsou ukryté jen za konkrétními tvářemi. Historikům se podařilo na fotografiích objevit třeba odjezd transportu do takzvaného Terezínského rodinného tábora v Osvětimi nebo snímek, na kterém jsou děti z polského Bialystoku.
Bialystok bylo město v severovýchodním Polsku. V meziválečném období tvořili Židé více než polovinu obyvatel zhruba 100 tisícového města. Němci ho začali okupovat 27. června 1941 poté, co napadli Sovětský svaz. V prvních dnech zavraždily jednotky Einsatzgruppen několik tisíc Židů a politických odpůrců. Zbytek židovských mužů, žen a dětí nacisté internovali v nově zřízeném ghettu. Pokračovali ale v systematickém vraždění a vypravování transportů do vyhlazovacích táborů Treblinka nebo Majdanek. Z obyvatel ghetta přežilo válku pouhých 260 lidí. V srpnu 1943 přijel do Terezína transport 1200 dětí z Bialystoku. Všechny děti i s terezínskými vychovatelkami byly později zavražděny v plynových komorách v Osvětimi.
Na podzim roku 2022 Památník ticha poprvé představil fotografie z Alba G.T. veřejnosti na nádraží Bubny, které teď čeká rozsáhlá rekonstrukce. Promění se nejen nádražní budova, ale i její okolí. Snímky z pozůstalosti Milana Weinera by se měly stát hlavním symbolem památníku, který připomíná nejen 50 tisíc lidí, které nacisté deportovali z Bubnů, ale všechny oběti holokaustu.
Scénář: František Tichý na základě knihy Petra Ginze Návštěva z pravěku. Režie: František Tichý, Jakub Fojtík, Michal Květák, Rozálie Kopecká. Hudba: Vít Novotný, Enriko Štec, Josefína Nedbalová, Adam Tichý. Výtvarníci a scénografie: Magdalena Schmidtová, Prokop Císler, Viktor Komárek, Ondřej Kučera. Hrají: Josef Arnot, Adnan Alhariri, Matyáš Beránek, Oliver Böhm, Tomáš Brdička, Vojtěch Bruthans, Prokop Císler, Anna Geröová, Vojtěch Havrda, Jaroslav Janda, Jonáš Kučera, Ondřej Kučera, Barbora Marišková, Adam Novik, Šimon Petrov, Mojmír Pěnička, Adam Pochman, Anežka Ptáčková, Jonáš Soukup, František Tichý, Natkamon Wongsrisang. Hudební doprovod: Zuzana Bruthansová, František Kittner, Julie Krommelová, Vít Novotný, Adam Pochman, Julie Součková.
Přehlídka amatérských divadelních souborů v roce 2023 se uskutečňuje za finanční podpory MK ČR.
Od svědectví k podobenství je již víceletým experimentem se vzděláváním pomocí tvůrčího bádání v minulosti. A také hledání současného dialogu, jenž tzv. „velké příběhy dvacátého století“ patřičně nabídne.
Na počátku je objev autentické látky – tedy archivní vzpomínka, dopis, paměti, případně i rodinná legenda. Její podstata je unikátní, velmi osobní, vypovídá o dramatu širší skupiny, případně utlačované menšiny či politické opozice v časech totalitních režimů.
Hlavním připomínaným i zkoumaným obdobím Památníku ticha je sice druhá světová válka, ale příběhy deportovaných pražských občanů židovského původu měly své epizody před válkou i po válce. Měly také své zkušenosti s pojmy, jako jsou propaganda, cenzura, rasová diskriminace, nacismus, rasismus…
Vzdělávací semináře, které pořádáme již pět let, nabízejí tvůrčí dílny směřující k tvůrčím aktivitám spojeným s hledáním cest pro uchopení příběhů minulosti do divadelního či filmového tvaru. Nabízíme lekce o vyhledávání patřičné látky, semináře o jejím zpracování pro scénář a přípravu realizace neprofesionálního divadla či filmu. Součástí tvůrčích setkávání jsou také rozbory již hotových děl, případně prezentace těch nejpodařenějších, vhodných k veřejnému uvedení.
Semináře jsou určeny primárně žákům a studentům druhých a třetích stupňů ZŠ, případně žákům ZUŠ. Pracujeme s tvůrčími skupinami „kantor a realizační kolektiv“. Připravujeme také motivační a realizační semináře pro pedagogy.
V průběhu let 2023–2025 by se občasné semináře měly proměnit v pravidelné tvůrčí dílny, které povedou ke stabilním vzdělávacím modulům budoucí stálé nabídky Památníku ticha po jeho přestavbě a otevření.
Když koncert vrcholil, zatřásl mi kapsou mobil a na jeho monitorku se objevil stručný nápis: ‚Jsme ve válce, rakety zabíjely v Polsku…‘
Diskuse o tom, kdo vypálil na koho, nebere konce. Komentáře plné obvinění jen tak nevychladnou. Ať tak či tak, nám tedy raketa vlétla do koncertu na místě spojeném s válečnou tragédií.
Další signál, že současnost a minulost se dotýkají,“ reflektuje večer Pavel Štigl, ředitel Památníku ticha.
Pro školy probíhaly lektorované prohlídky zakončené dialogem se starými fotografiemi ve Studiu Alba G.T.
Lektorovaný program pro školy
Akce se konala pod záštitou ministra kultury Martina Baxy.
Více informací o divadelním představení najdete v recenzi Jany Frejkové.
Považujeme také za správné vést o rozvoji muzejního jazyka odbornou diskusi, i když ta zatím tento náš první pokus minula, protože z mnoha oslovených českých muzejních institucí dorazily celkem dvě osoby. Vypadá to, že tvůrčí dialog o rozvoji našich paměťových institucí zatím nemá na lípách ustláno.
Děkujeme za návštěvu novému velvyslanci Polské republiky v Praze, panu Mateuszi Gniazdowskému.”
Pavel Štingl, ředitel Památníku ticha
Památník ticha vstoupil do dialogu s urbanisty širokého okolí. Usilujeme o to, aby příští město, jež vyroste ze stávajícího „Smetiště dějin“, jak decentně okolní brownfield nazýváme, přijalo něco z identity Prahy. A že si jí bude vážit více než oba totalitní režimy minulého století. I to je role budoucího místa paměti, jež leží na hranici města minulého a budoucího.
Veřejná diskuse o vývoji veřejného prostoru v okolí nádraží Bubny proběhla v odjezdové hale 11. října, její záznam můžete sledovat ZDE.
Odhalení sochy francouzského výtvarníka Dominiqua Defontaines se stalo posledním dějstvím galerie pomíjivých soch, které pro Památník ticha založila před čtyřmi lety Ivana Brádková. Výtvarná díla postupně pohltilo prostředí a nádraží se v příštích třech letech stane sochou v architektuře samo o sobě.
„Snažíme se akcelerovat diskusi o tom, co to vlastně je místo paměti a co je paměť v projektování prostoru města. V posledních letech jsme vstoupili do tvůrčího dialogu s urbanisty rozvoje města a naši architekti nabídli několik variant pro uspořádání veřejných prostor v návaznosti na plány, které jsou vytvářeny a jejichž realizace vypukne na jaře příštího roku.
Naše experimenty v prostředí, jak dnes vypadá, nazýváme intervence do brownfieldu. Neboť i toto smetiště dějin je do značné míry veřejným prostorem. Fotografové z okruhu spolupracovníků Památníku ticha vytvářejí celé cykly obrazů, které se ve chvíli jejich vzniku už stávají nepochopitelným výjevem z centrálního města, jenž se snad v příštím roce stane archivem,“ upřesňuje situaci ředitel Památníku ticha Pavel Štingl.
Jakkoli výstavní scénář začal vznikat ještě dlouho před tím, než Rusko vtrhlo na Ukrajinu s tanky, letectvem a mnoha teoriemi o tom, proč Ukrajinci nemají nárok na vlastní hranice, paralely s ideologií válek a propagandou vedoucí k alibismu zabíjení civilistů se dostavily samy.
Mnoho návštěvníků se ptá, kam se výstava z akademické půdy Křížové chodby Karolina přemístí dále a proč není někde nastálo…
Její určitá část bude součástí stálé expozice Památníku ticha hned, jak se budova nádraží Bubny přestaví a začne sloužit veřejné komunikaci místa paměti.
Pokud ovšem o „Nový světový pořádek“ bude zájem v tuzemsku či zahraničí, rádi expozici přizpůsobíme novému prostoru i s jejím multimediálním doprovodem. Není to však výstavní projekt, který lze přenést pouhým rozmístěním panelů na univerzální závěsný systém.
Děkujeme ještě jednou našim hlavním partnerům, Univerzitě Karlově, České televizi a celému autorskému týmu.
Všichni se mohou těšit na film, který o výstavě vzniká a bude nadále nositelem odkazu a varování jednoho z nejstrašnějších zneužití vědy a učenosti, které na našem území doznalo skutečně globálních parametrů.
Výstava představuje velkoformátové reprodukce původních fotografií, které nejsou jen chladným dokumentem, ale mnohé lze považovat za svébytná umělecká díla. Je na nich voyeurským způsobem zachycen „všední“ život v ghettu, práce, hromadné ubikace i tísnivé čekání na to, co mělo přijít. Otázky a snad i vidina smutného osudu se zračí v několika intimních portrétech, které jsou také součástí alba. A právě individuální příběhy jednotlivých aktérů se v posledních letech daří částečně dohledat. Zde, více než kde jinde, totiž platí, že každý příběh je důležitý.
Richard Homola (1966) je originální osobností české fotografické školy. Navzdory tomu, že je v podstatě amatérem, produkuje desítky let pozoruhodné cykly klasickou velkoformátovou technologií plochých filmů exponovaných pomocí dřevěné kamery s měchem. Několik let věnoval snímkování jemných motivů, které objevoval na zdech baráků terezínského ghetta a na trámech někdejších ghettohausů.
Homolova kolekce se stala součástí sbírky Památníku ticha roku 2021. Z téměř pětiset motivů vznikl výběr evokující tajemství uzavřeného města přeplněného čekateli na smrt, osobité poselství z míst, kde končila naděje.
Součástí výstavy je filmový portrét Richarda Homoly přibližující vznik jeho fotografického souboru v terezínském ghettu.
V okamžiku, kdy známý československý fotograf Jan Lukas (1915–2006) stiskl spoušť svého aparátu, zůstávalo Vendulce Vogelové a jejím rodičům několik hodin do transportu. Snímek pořízený v roce 1943 později udělal z dvanáctiletého děvčete symbol holokaustu. Vendulka byla Židovka a Lukas se bál pořízené snímky vyvolat. Kdyby u něj nacisté fotografie našli, skončil by stejně jako Vendulka a její rodina v koncentráku. Po téměř osmdesáti letech se novináři Ondřeji Kundrovi podařilo Vendulku Voglovou nalézt v USA, kam po válce emigrovala, a přesvědčit ji, aby mu o svém pohnutém životě a přátelství s fotografem Janem Lukasem vyprávěla.
Jan Lukas (1915–2006), legenda české fotografické školy, prožil ve své zemi dvě totality. Malé i velké události moderních československých dějin zrcadlil ve svých stylizovaných reportážních snímcích i portrétech významných osobností. Svůj osobitý autorský pohled uplatnil i po emigraci do Spojených států amerických, kam odešel v šedesátých letech 20. století.
Ondřej Kundra (*1980) je novinář. Od roku 1999 spolupracuje s časopisem Respekt, kde je zástupcem šéfredaktora. Třikrát získal Novinářskou cenu za investigativní texty a v roce 2019 Cenu Ferdinanda Peroutky. Příběh Vendulky Vogelové na základě fotografií Jana Lukase zpracoval Ondřej Kundra pro svou knihu Vendulka, útěk za svobodou, která v roce 2021 vyšla i v anglické verzi. Ve spolupráci s Českými centry a Ministerstvem zahraničí ČR mohli výstavu již zhlédnout návštěvníci v Berlíně, Mnichově, New Yorku, Tel Avivu, Jeruzalémě a Bratislavě.
Pavel Dias (1938–2021) patří ke stěžejním osobnostem české reportážní a dokumentární fotografie. Počátky jeho tvorby jsou spojeny s Brnem, kde studoval na Střední uměleckoprůmyslové škole a kde poznal jednoho ze svých hlavních mentorů Karla Otto Hrubého. Na FAMU se v roce 1964 stal prvním absolventem specializovaného oboru fotografie. Pavla Diase můžeme, společně s Dagmar Hochovou, Markétou Luskačovou a Josefem Koudelkou, řadit k zakladatelským osobnostem české dokumentární fotografie.
Výstava Torzo – vzpomínky pro budoucnost představuje Diasův pravděpodobně nejdůležitější soubor, a to jak ve smyslu umělecké kvality, tak společenského dosahu. Dias se tématu holokaustu fotograficky věnoval od roku 1963, nicméně propojen byl s touto tragickou kapitolou dějin osobně již od dětství. V koncentračních táborech strávil část války jeho dědeček a strýc se z něj nevrátil.
Pavel Dias k souboru přistoupil z pozice humanistického dokumentu, který stál u kořenů jeho tvorby a jemuž byl věrný v podstatě po celý život. Téma člověka vrženého do tohoto světa se všemi jeho úskalími i radostmi bylo pro jeho generaci zásadní. Buchenwald, Osvětim, Březinka, Oranienburg, Ravensbrück či Terezín nabídly nepřeberné množství emocí. Dias zde totiž nezachytil jen budovy a expozice žalující na nepochopitelné pohrdání lidskými životy, ale též pietní akty, návraty přeživších a jejich radostná a dojemná shledání. Zachytil také proměnu těchto památníků za více jak třicet let, kdy se z tichých míst paměti staly turistické cíle pro milióny lidí, jimž povětšinou chybí osobní propojení s hrůzami druhé světové války. Vznikl tak naprosto ojedinělý dokument.
Exkluzivním hostem večera byla mezzosopranistka Dagmar Pecková, která vystoupila s repertoárem Biblických písní Antonína Dvořáka.
Biblické písně si pro pietní koncert vybrala Dagmar Pecková sama osobně.
„Je naší povinností neustále připomínat osudy lidí, kteří se jen díky svému původu stali obětmi tzv. konečného řešení. Tato kolektivní vina je neomluvitelná a věčná. Nikdy nesmíme zapomenout na oběti nacismu, ale také poválečný odsun Němců – krvavou pomstu na mnohdy stejně nevinných lidech, jako byly oběti válečné. Stejně tak musíme zabránit šíření jakékoli formy nacionalismu dnešní doby. Žijeme konečně ve svobodné zemi a musíme udělat vše pro to, aby to tak zůstalo. Ať v tento den zazní Biblické písně Antonína Dvořáka. Pokorné prosby a volání k Bohu. Jeden z nejúchvatnějších darů Dvořákovy umělecké inspirace. Protože jen Bůh a naše víra v něj nám dává naději věcí příštích,“ říká ke své volbě repertoáru Dagmar Pecková.
Tu na koncertě doprovodil pianista Karel Vrtiška.
„Památník ticha děkuje všem návštěvníkům za podporu, kterou svou bohatou účastí projevili právě této letní vzpomínce na události dávné, ale závažné. Autorský tým zde otevřel téma k paralelám a důležitým rysům událostí nedávných a probíhajících.
Je skvělé, že tento komunikační experiment s paralelami historických událostí byl tak dobře navštíven.
Malá dvorana Veletržního paláce byla pro letošní letní koncert malá.“
Za Památník ticha Pavel Štingl
Zájemci o dodatečné zhlédnutí výběrů z veřejných diskusí Vysílání Stanice Bubny, které jsme nabídli v úvodu pietního koncertu, se mohou na oba zkrácené sestřihy podívat zde:
Pietní setkání se uskutečnilo pod záštitou ministra kultury Martina Baxy.
Hra Evy Blechové vychází ze skutečných událostí a dokumentů. S nadhledem a vtipem nastiňuje problematiku druhé i třetí generace, rozvíjí téma pozdní lásky a rodinných vztahů a vyrovnává se s absurditou a sentimentalitou slavné historické události, která přitahuje média.
„Pro mne je celý záměr tohoto památníku hlavně vzpomínkou na Prahu v jejích významných časech na konci třicátých let, kdy byla kosmopolitním kulturním městem, mluvila různými jazyky a její architektura byla na světové úrovni.
Ing. Arch. Michal Bartošek, kancelář rozvoje městských čtvrtí – IPR Praha
… Malá citace z diskuse o koordinaci veřejného prostoru, jež proběhla v nádražní hale budoucího Památníku ticha ve středu 18. května po 18. hodině. Pro Open House Festival řídila besedu Lenka Burgerová, radní pro územní rozvoj Prahy 7.
Jiří a Michal Krejčíkovi, architekti studia ARN, představili svou vítěznou studii pro přestavbu místa paměti a navázali loňskou koordinační sérií výkresů k řešení veřejného prostoru v okolí současného nádraží Bubny.
Prezentaci přidala na aktuálnosti včerejší zpráva o rozhodnutí soutěže pro novou budovu filharmonie, která je s budoucí Památníkem ticha na jedné promenádní linii studie nové.
„Je povzbudivé být aktivním účastníkem proměny největšího pražského brownfieldu, který byl poslední desítky let ostudou města. Nyní se vše začíná před očima dávat do pohybu. Velkou snahou realizačního týmu budoucího místa paměti je srovnat harmonogramy všech těchto plánů tak, aby stavební aktivity proběhly ve společném období. Když vše půjde dobře, pak se tento úsek trati, včetně revitalizace starého nádraží, otevře veřejnosti v nové podobě už v roce 2024.
Památník ticha svým dialogem s plánováním města nabízí nově řešeným místům jejich příběhy a obsah spojený s kulturní identitou Prahy.“
Pavel Štingl, ředitel Památníku ticha
Dočkali jsme se doby, kdy největší evropský brownfield vnitřního města nastupuje cestu poměny. Jsme její součástí.
Slavnostní zahájení multimediální výstavy Nový světový pořádek proběhlo v pražském Karolinu – místě, které nebylo zvoleno náhodně; centra pro hodnocení rasové kvality sídlila převážně v budovách nacisty zabrané české Univerzity Karlovy a jejích vědeckých ústavech.
Praha 7 je jedna z nejmenších pražských částí, ale čeká ji proměna, jakou centrální město nezažilo od časů Karla IV.
PAMÁTNÍK TICHA je paměťovou institucí, připravenou k přestavbě místa paměti na nádraží Bubny. Při projektování svého kulturního záměru docela logicky řeší i jeho bezprostřední okolí a návaznosti na kulturní osy města.
Z partnerství těchto dvou subjektů vznikly koordinační diskuse, které představíme během setkání pro návštěvníky Open House Festivalu i širokou veřejnost na diskusi QUO VADIS, BUBNY…?.
Vedení diskuse se ujme architektka Lenka Burgerová, radní pro územní rozvoj Prahy 7.
Koordinační skici představí architekti studia ARN Jiří a Michal Krejčíkovi, autoři vítězné studie Revitalizace Památníku ticha.
Aktuální situaci územní studie a vývoj metropolitního plánu krátce shrne architekt Jaromír Hainz z Kanceláře veřejného prostoru Institutu plánování a rozvoje Prahy.
Nejbližší plány a harmonogram změn v okolí Bubnů představí David Ježek, manažer projektu nové železniční cesty do Kladna Správy železnic.
Historická paralela s nacistickou propagandou, která předcházela mnichovskému selhání západní diplomacie ustupující Hitlerovi v roce 1938, je vážným stigmatem počátku roku 2022.
Sedmiminutový dokument nejdete zde a na facebookovém profilu Památníku ticha.
Nabízí komorní koncert inscenovaný na perónu nádraží Bubny, jehož aranž spojuje několik kulturních aktivit na místě paměti. Dva chasidské tance Zikmunda Schula a fragment preludia ze třetí suity C dur Johanna Sebastiana Bacha v podání violoncellisty Michala Kaňky a houslisty Jana Schulmeistera.
Na pozadí hudebního vystoupení zasazeného do současného železničního provozu ožívá staré nádraží divadelní zkouškou, kdy studenti Gymnázia Přírodní škola připravují v odjezdové hale inscenaci na motivy autentického vzpomínkového textu Petra Ginze, básníka, výtvarníka a redaktora dětského časopisu z Terezína s názvem Vedem.
Spolu s hudebníky v dokumentu hostují na peronu nádraží Bubny výtvarníci, kteří vytvářejí unikátní tematické graffiti inspirované vzpomínkami Dity Krausové. To navrhli a pro galerii Památníku ticha na scénickou plochu nasprejovali studenti Přírodní školy Prokop Císler, Ondřej Fábra, Ondřej Martínek a Marek Mošnička.
Malá dvorana Veletržního paláce
V úterý 12. 7. v 19 hod. proběhne koncertní vystoupení mezzosopranistky Dagmar Peckové věnované vzpomínce na tzv. Terezínský rodinný tábor v Osvětimi-Birkenau.
Diskusní setkáni Stručně o Wannsee bylo vzpomínkou na „rutinní pracovní schůzku“ patnácti příslušníků SS ohledně logistiky konečného řešení židovské otázky.
Pro 20. leden 2022 jsme nabídli vybraným hostům dvě univerzální otázky:
Co je pro Vás zásadním odkazem konference ve Wannsee?
Co nám její průběh, výsledek a podstata mohou sdělit pro pochopení současné situace globalizovaného světa?
Pozvání přijali:
Petr Fischer, Fedor Gál, Pavel Kosatík, Petr Koura, Petr Pithart, Jakub Rákosník, Karol Sidon, Jakub Szantó
Záznam můžete sledovat zde.
Těší nás, že všichni zúčastnění považovali za čest zde vystoupit a vyhodnotili sedmiminutový formát příspěvků jako vhodný k rozbití schématu akcí podobného charakteru.
K celé události vznikl sborník příspěvků, který je momentálně v tisku.
Závěr kalendářního roku PAMÁTNÍKU TICHA patřil setkání k rozsvícení prvního chanukového světla. Světlo dávné tradice je vzpomínkou na ty, kteří odcházeli před osmdesáti lety z Prahy do ghetta v Lodži s číslem a hvězdou na kabátech.
„Světlo zasvěcení“, jež se legendárně přikládá Chanuce, je pro nás také novodobým symbolem… Naděje na přestavbu místa paměti se po několikaleté stagnaci opět probouzí. Nová státní organizace Památník ticha před několika týdny podepsala se Správou železnic novou smlouvu o využití nádraží dotýkaného válečnou minulostí.
Světlo vítězství, světlo naděje, světlo paměti…
Letošní svíci zapálil rabín David Peter.
Za návrh nového svícnu děkujeme Davidu Vávrovi.
putovní výstava v tomto příáspěvku není stručný výpis
budoucí výstava
aktuální výstava
Tradiční veřejný happening s vážným podtextem opětovně připomenul první židovský transport vypravený z okupované Prahy před osmdesáti lety. Již posedmé jsme společným úsilím rušili nepatřičné ticho pasivního přihlížení událostem, které se neměly stát.
Na venkovním pódium před nádražím Bubny vystoupili Tam Tam Batucada, Jiří Stivín, akci moderovala Bára Hrzánová.
Podzimní cyklus k 80. výročí počátků židovských transportů z Prahy byl obohacen k letošnímu – již sedmému Bubnování pro Bubny také o koncert. Vystoupili studenti z Gymnázia Přírodní škola, Jiří Stivín a Robert Hugo. Vrcholem hudebního programu byla zkrácená reflexe skladby Steva Reicha „Different Trains“, kterou v nádražní hale zahrál mladý pianista Denis Szalbot.
Lorem ipsum dolor sit amet, consectetur adipiscing elit, sed do eiusmod tempor incididunt ut labore et dolore magna aliqua. Pretium vulputate sapien nec sagittis aliquam malesuada bibendum. Lectus sit amet est placerat in. Odio morbi quis commodo odio aenean sed adipiscing. Non blandit massa enim nec dui nunc mattis enim.
Semper viverra nam libero justo. Varius quam quisque id diam vel quam elementum pulvinar etiam. Non nisi est sit amet facilisis magna. Sem fringilla ut morbi tincidunt augue interdum velit euismod in. Nibh sit amet commodo nulla facilisi. Scelerisque eu ultrices vitae auctor eu augue ut lectus.
Lorem ipsum dolor sit amet, consectetur adipiscing elit, sed do eiusmod tempor incididunt ut labore et dolore magna aliqua. Pretium vulputate sapien nec sagittis aliquam malesuada bibendum. Lectus sit amet est placerat in. Odio morbi quis commodo odio aenean sed adipiscing. Non blandit massa enim nec dui nunc mattis enim.
Tellus orci ac auctor augue mauris augue neque. Semper viverra nam libero justo. Varius quam quisque id diam vel quam elementum pulvinar etiam. Non nisi est sit amet facilisis magna. Sem fringilla ut morbi tincidunt augue interdum velit euismod in. Nibh sit amet commodo nulla facilisi. Scelerisque eu ultrices vitae auctor eu augue ut lectus.
Tellus orci ac auctor augue mauris augue neque. Semper viverra nam libero justo. Varius quam quisque id diam vel quam elementum pulvinar etiam. Non nisi est sit amet facilisis magna. Sem fringilla ut morbi tincidunt augue interdum velit euismod in. Nibh sit amet commodo nulla facilisi. Scelerisque eu ultrices vitae auctor eu augue ut lectus.
Původní zakladatelská organizace Památník šoa Praha, o. p. s.
Původní zakladatelská organizace
Památník šoa Praha, o. p. s.
